BLOG: Českému školství chybí vize, finance a trpělivost

Co dnes chybí českému školství? Mohli bychom se o tom dlouze rozepisovat, ale tři věci jsou určitě podstatné.

Za prvé, ještě stále se zmítáme ve falešných dilematech, zda je lepší školství odborné, nebo všeobecné, soukromé, nebo veřejné, klasické, nebo alternativní. Debaty nad formou by ale měly být zcela sekundární tomu, abychom si jako společnost vytyčili měřitelné cíle vzdělávání a sledovali je. Pro mě je zcela prvotním cílem našeho školství vštípit všem žákům hlad po tom, vědět stále víc, sebevzdělávat se a aktivně vyhledávat nové znalosti. Dlouhodobé výzkumy ukazují, že právě vnitřní touha po učení je nejlepším předpokladem akademických úspěchů jednotlivce a vytvoření společnosti vědění.1

Za druhé, takový cíl klade velké nároky na státní kasu. Abychom za katedry dostali ty, kteří v žácích dokáží hlad po vědění vyvolat a jsou osobními příklady toho, jak vzdělání člověka naplňuje a posouvá, je třeba jim nabídnout odpovídající existenční podmínky a možnosti vlastního rozvoje.2 Učitelství samotné musí mít vlastní kariérní vizi, stejně jako mají ostatní profese, které lákají kreativní a ambiciózní lidi, co se chtějí posouvat. Jako společnost se musíme shodnout na tom, že žák může být jen natolik dobrý, jako je jeho učitel, a reflektovat to v objemu financí alokovaných na školství.

Za třetí, takový celospolečenský konsensus musí fungovat ne po jedno, dvě, tři volební období, ale po dvě, tři, čtyři desetiletí. Pokud nyní zavedeme reformy v tom, jak se učí děti v první třídě, výsledky změn budeme schopni relevantně vyhodnotit nejdříve za 20 let, až tyto děti vstoupí na pracovní trh. Země, které na vzdělávání jako na dlouhodobou prioritu vsadily v polovině 20. století, se na začátku 21. století staly premianty ve většině socioekonomických ukazatelů. Stálo je to hodně politické vůle, peněz i energie ve veřejných debatách, ale díky tomu dnes docílily životní úrovně, kterou jim ostatní jen závidí.

Je jen na nás, zda jsme takové sázky na budoucnost schopni taky.

1. Např. https://papers.ssrn.com/sol3/papers.cfm?abstract_id=2899435, https://link.springer.com/article/10.1007/s10459-012-9354-3, https://www.sciencedirect.com/science/article/pii/S1041608010001159, https://link.springer.com/article/10.1007/s13132-012-0121-8.
2. https://go.galegroup.com/ps/anonymous?id=GALE%7CA53257912&sid=googleScholar&v=2.1&it=r&linkaccess=abs&issn=00131172&p=AONE&sw=w, https://www.tandfonline.com/doi/full/10.1080/2331186X.2016.1217819, https://eric.ed.gov/?id=EJ898889.

O blogu

České školství se může pyšnit dlouhou tradicí plnou zajímavých jmen, ale jeho současný stav není ideální. V mezinárodních srovnáních zaostáváme ve většině ukazatelů. Jako klíčový se ukazuje nedostatek financí, které do českého vzdělávání tečou; jen navýšit náklady pro kvalitativní změnu ale nestačí. Je třeba, abychom se jako společnost shodli na tom, jaké má mít naše školství cíle, jakou strukturu a které nástroje má používat. Tento blog chce představit nápady a možnosti rozvoje českého vzdělávání a být jedním ze zdrojů informací a argumentů pro celospolečenskou debatu.

Já se jmenuji Vítek Šimral a už více než 2 roky mám tu čest být radním pro oblast školství hlavního města Prahy. Pocházím z učitelské rodiny, proto můžu sledovat české školství zevnitř vlastně od narození. Myslím, že jsme dnes dál, než jsme byli třeba před 20 lety. Zároveň ale věřím v ohromný potenciál, který v našem vzdělávání ještě dříme; můžeme jej probudit, když si jako společnost řekneme, že to stojí za to a že do radikální kvalitativní změny českých škol jdeme!

Převzato z Blogu – Jak dál se školstvím