Čeština‎English

BLOG: Jaké cíle máme v Praze

BLOG - Vít Šimral 12.10.2021 Vít Šimral Archivovaný článek

V Praze je více jak 1000 škol do kterých chodí na 200 000 dětí. Tyto děti jsou budoucností nejen Prahy, ale celého Česka, a na kvalitě jejich vzdělávání přímo závisí, jaká ta budoucnost bude.

V dubnu 2020 jsme na Zastupitelstvu hlavního města Prahy schválili dva klíčové koncepční dokumenty: Dlouhodobý záměr vzdělávání pro roky 2020 až 2024 a Krajský akční plán vzdělávání.

Jaké jsme si stanovili priority v našich koncepčních materiálech? Je jich celkem osm: školy v místě bydliště, svobodná volba vzdělávací cesty, vzdělávání pro všechny bez ohledu na věk a na finance, vzdělávání napříč obory, školy otevřené praxi a okolnímu světu, vzdělávání pro svět offline i online, vzdělávání pro udržitelnou budoucnost a učitelství jako prestižní povolání.

Chcete to detailněji? Tak jedeme:

Za prvé, chceme město krátkých vzdáleností, proto potřebujeme více škol v místě bydliště. Jedním z nejdůležitějších nástrojů, jak udělat město a jeho obyvatele zdravější, je snížit podíl individuální automobilové dopravy a umožnit dětem více pohybu na čerstvém vzduchu. Město musíme stavět tak, aby malé děti mohly do školy chodit pěšky v doprovodu svých rodičů, ty větší pak sami do školy jezdit na kole nebo na koloběžce.

Za druhé, chceme, aby každý měl možnost jít na typ školy, který mu vyhovuje a ne na školu, kde je zrovna volné místo. Kapacity pražských gymnázií, odborných škol i učilišť musí být schopny pojmout každého zájemce, který je motivován se učit. Nenuťme děti, aby se v 15 musely rozhodnout, co budou chtít po zbytek života dělat. To je nejhorší podoba centrálního plánování a sociálního inženýrství, které jsme tady měly do roku 1989 a které tu v roce 2020 mít už nechceme.

Za třetí, kvalitní vzdělání musí být dostupné pro všechny. Ať už máte jakékoliv příjmy, ať už jste jakéhokoliv věku, pražské veřejné školské organizace musí nabídnout dostatek kurzů celoživotního vzdělávání, zájmového vzdělávání, jazykového vzdělávání a pohybového vzdělávání, aby mohlo konkurovat soukromým školám a klubům. Vzdělání je zdaleka nejdůležitější proměnnou v rovnici naší budoucnosti; neplýtvejme potenciálem lidí v jakémkoliv věku jen proto, že zrovna neplavou v penězích.

Za čtvrté, přestaňme myslet ve škatulkách. Nejcennější vzdělání je to, jež přesahuje hranice oborů. Nejlepší inženýři musí myslet kreativně a nejlepší kreativci inženýrsky. Věděli jste třeba, že jednou z hvězd pražského výzkumu umělé inteligence je antropoložka a hudební teoretička? Nezavrhujme znalosti a dovednosti jen proto, že jsme je ve škole neměli rádi. Učme se ocenit vzdělání všeobecně, protože nedokážeme předpovědět, které znalosti se nám a Česku budou nejvíce hodit.

Za páté, školy se nesmí uzavírat okolnímu světu. Vzdělávání musí probíhat v co nejtěsnějším kontaktu s realitou pracovního trhu, se zaměstnavateli, ale i s ostatními školami a neziskovým sektorem. Přenos dobré praxe a podnětů ke zlepšení výuky musí probíhat kontinuálně, v institucionalizované, ale i zcela neformální podobě. Deset let stará stostránková učebnice nám často předá méně hodnotných informací než patnáctiminutový rozhovor s profesionálem z oboru.

Za šesté, koronakrize nám ukázala, jak úzce se dnes prolíná online a offline svět. Vzdělaný člověk musí mít pod kontrolou obě. Musí mít sociální kompetence, aby se nebál fyzického kontaktu s lidmi, musí se ale i umět i pohybovat ve světě virtuálním. V 21. století se rozhodne, zda budou ovládat počítače člověka, nebo člověk počítače.

Za sedmé, naše budoucnost musí být udržitelná a naše školy by nám s tím měly pomoci. Změna klimatu ukazuje, že komplexní problémy nelze řešit prizmatem jediného oboru. Adaptaci na ni musí společně řešit klimatologové, inženýři, ekonomové i sociologové. Jen společnost, která dokáže předpovědět všechny možné negativní dopady klimatické změny, projde touto výzvou úspěšně.

Za osmé, učitelství musí být prestižním povoláním. Žák musí být jen tak dobrý, jak dobrý je jeho učitel. Pokudy chceme mít nadprůměrné učitele, musíme je i nadprůměrně ohodnotit a dát jim perspektivu ke kariérnímu rozvoji. Učitelé musí mít dostatek času a možností studovat nové trendy v didaktice i v jejich oborech. Nesmí být zavaleni administrativou a jejich vztah k rodičům musí být založen na vzájemném pochopení a respektu – o který se musí zasloužit obě strany.

To je v kostce to nejdůležitší, co jsme si do našich koncepcí napsali. Co si o tom myslíte? Chybí tam něco? Nebo byste naopak něco vypustili? Budu rád za Vaši zpětnou vazbu!

O blogu

České školství se může pyšnit dlouhou tradicí plnou zajímavých jmen, ale jeho současný stav není ideální. V mezinárodních srovnáních zaostáváme ve většině ukazatelů. Jako klíčový se ukazuje nedostatek financí, které do českého vzdělávání tečou; jen navýšit náklady pro kvalitativní změnu ale nestačí. Je třeba, abychom se jako společnost shodli na tom, jaké má mít naše školství cíle, jakou strukturu a které nástroje má používat. Tento blog chce představit nápady a možnosti rozvoje českého vzdělávání a být jedním ze zdrojů informací a argumentů pro celospolečenskou debatu.

Já se jmenuji Vítek Šimral a už více než 2 roky mám tu čest být radním pro oblast školství hlavního města Prahy. Pocházím z učitelské rodiny, proto můžu sledovat české školství zevnitř vlastně od narození. Myslím, že jsme dnes dál, než jsme byli třeba před 20 lety. Zároveň ale věřím v ohromný potenciál, který v našem vzdělávání ještě dříme; můžeme jej probudit, když si jako společnost řekneme, že to stojí za to a že do radikální kvalitativní změny českých škol jdeme!

Převzato z Blogu – Jak dál se školstvím

Zobrazit články autora

Vít Šimral

Sledovat
Sleduje: 21
X

Sledovat

E-mail: *
12.10.2021 Vít Šimral Archivovaný článek
Zobrazit Skrýt

Komentáře k článku (0)

Napsat komentář

Napsat komentář